Když zadáváme dětem jako domácí práci vyřešit náš modelový přijímačkový test, děti hned po jeho odeslání dostanou jednak správné výsledky, jednak video s podrobným výkladem, jak se test dal vyřešit. Děti nepotřebují výklad řešení, děti potřebují pracovat na dovednostech, které neměly dostatečně rozvinuté.
Co nechceme
Učitel při lekci vykládá řešení úlohy, která byla v testu. Děti nemají při lekci řešit test, který už řešily, protože vždy je část dětí, které si nejasnosti vyřešily už před lekcí například s rodiči u videa.
Co chceme
Učitel při lekci jen krátce zmíní úlohu z testu, která dětem nešla (aby byly děti motivované a věděly, co teď jdeme dělat), ale pro posílení potřebných dovedností má už připravené vlastní úlohy, jejichž obtížnost a gradace dávají dětem příležitost své dovednosti rozvinout. Použít úlohy z testu lze například pro výklad nějaké typické situace, ale vždy jen jako začátek tematického bloku, který stojí na originální přípravě učitele, ve které se odehrává hlavní část naší práce.
Děkujeme kolegům, že nás pustili do svých lekcí. Podívejme se, jak to dělají oni, a pak si tip doladíme podle sebe.
Domácí úkoly
Domácí úkoly zadáváme zejména proto, aby si děti upevnily látku, kterou jsme probírali na hodině. Není žádoucí je ve výuce procházet, ale může se stát, že se látky chceme ještě dotknout. Výsledky v systému nám mohou pomoci identifikovat, kde mají žáci ještě mezery.
Co nechceme
Učitel při lekci prochází podrobně domácí úkol. Děti, které ho udělaly, se nudí a přicházíme o cenný čas z hodiny.
Co chceme
V případě, že chceme látku ještě procvičit, připravíme podobný příklad nebo vybereme jevy, které dětem plošně nešly. Ty můžeme procvičit způsobem, který zapojí všechny děti a je nový i pro ty, kteří měli domácí úkol správně nebo jeho obsah už řešili doma, např. s rodiči.
Děkujeme kolegům, že nás pustili do svých lekcí. Podívejme se, jak to dělají oni, a pak si tip doladíme podle sebe.
Aktivizace žáků
Pasivita je pohodlná — žák může mít zapnutou kameru a přitom být myšlenkami jinde. Aktivizace je skvělé řešení této situace: střídáme činnosti, při kterých od každého žáka získáme konkrétní výstup — odpověď, řešení, klik, názor. Nejen že díky ní udržíme pozornost celé skupiny, ale získáme i zpětnou vazbu, jak na tom žáci aktuálně jsou. Místo odhadování z ticha po otázce „Rozumíte?“ průběžně víme, kdo látku zvládá a kdo potřebuje pomoct. Forem aktivizace je celá řada. Vybrali jsme ukázky z praxe našich učitelů — berme je jako inspiraci a odrazový můstek, zkoušejme různé formy aktivizace a přizpůsobme si je svým potřebám.
Samostatná práce s odpověďmi do chatu
Výklad se žákovi usadí v hlavě až ve chvíli, kdy si postup vyzkouší sám — do té doby jen sleduje, jak to jde někomu jinému. Samostatná práce v hodině je proto místo, kde si žáci hned ověří, jestli látce opravdu rozumí, a to v momentě, kdy jsme u toho a můžeme hned pomoct. Když výsledky posílají do chatu, máme během chvilky před sebou odpovědi celé skupiny — vidíme, komu to jde, kdo se zasekl a kde, a podle toho se rozhodneme, jestli se posuneme dál, nebo se ještě vrátíme. Zároveň víme, že pracovali všichni, ne jen ti, kteří se hlásí.
Děkujeme kolegům, že nás pustili do svých lekcí. Podívejme se, jak to dělají oni, a pak si tip doladíme podle sebe.
Skupinová práce v breakout rooms
V breakout rooms dostane každý žák prostor mluvit a přemýšlet nahlas, což se ve velké skupině na Zoomu zařídit nedá. Klíčem je konkrétní úkol s jasným výstupem a pevný časový limit kolem pěti až sedmi minut — na vágním zadání typu „prodiskutujte téma“ breakout rooms obvykle ztroskotají.
Děkujeme kolegům, že nás pustili do svých lekcí. Podívejme se, jak to dělají oni, a pak si tip doladíme podle sebe.
Hlasování
Zábavnou formou aktivizace je hlasování — zapojíme všechny děti najednou a rozdělené hlasy otevřou prostor pro diskusi. Díky nenáročnosti se hlasování snadno stane pravidelným nástrojem pro oživení hodiny.
Děkujeme kolegům, že nás pustili do svých lekcí. Podívejme se, jak to dělají oni, a pak si tip doladíme podle sebe.
Soutěžní aktivity v externích aplikacích
Soutěžní aplikace jako Quizizz, Blooket nebo Wordwall jsou vlastně samostatná práce v hravém kabátě — každý žák řeší úlohy sám za sebe. Pracuje přitom vlastním tempem, takže za pár minut projde víc otázek, než kolik bychom společně stihli probrat za půl hodiny — a soutěžní forma drží pozornost i u těch, kteří se sami nehlásí. Pro nás je to zároveň nejrychlejší způsob, jak zjistit, jak na tom skupina je: většina aplikací ukáže úspěšnost po jednotlivých otázkách, takže hned víme, které téma potřebuje víc času. Kahoot a Quizizz máme připravené s hotovými kvízy, odkazy najdeme níže. Je to nabídka, ne povinnost — použijeme je, když se nám hodí, a stejně dobře můžeme sáhnout po vlastních podkladech. Blooket a Wordwall jsou tipy navíc, které si vytvoříme podle sebe. Přikládáme pár ukázek z praxe našich učitelů.
Děkujeme kolegům, že nás pustili do svých lekcí. Podívejme se, jak to dělají oni, a pak si tip doladíme podle sebe.
Bonusové tipy
Náš obraz na kameře
Obdélník, ve kterém nás děti vidí, je důležitý nástroj, kterým můžeme navázat s dětmi kontakt a udržet jejich pozornost. Také přes něj předáváme svou energii a je škoda ji ubírat tím, že našemu obrazu nevěnujeme péči, kterou si zaslouží.
Hledání ideálního prostředí: Ukážeme si příklad hledání lepší pozice pro svou lekci, které zabralo 5 minut. Na prvním snímku není ideální světlo, jde zprava, a obličej tak není dobře vidět. Také pozadí je trochu chaotické. Otočením k oknu jsme našli lepší světlo, ale v pozadí je vidět postel. Drobnými úpravami pozadí už jsme slušně připraveni — jsme dobře vidět, máme dobrou polohu hlavy a očí, dobré světlo a nerušivé „učesané“ pozadí.
Výchozí stavPo otočení k oknuPo úpravě pozadí
Co nechceme
Abychom na videu byli špatně vidět, ať už kvůli světlu, kameře, nebo naší pozici. Nechceme děti rušit přílišným pohybem v pozadí, ať už skutečném, či digitálním. A nechceme vypadat jako zombie ve tmě.
Co chceme
Ideální stav
Skutečné, nerušivé pozadí a přední rozptýlené světlo, třeba od okna nebo jiného zdroje, když už nesvítí slunce. V místnosti také rozsvítíme, když je potřeba. Je nám vidět celá hlava a ramena, oči máme zhruba ve dvou třetinách výšky obrazu a zkoušíme co nejvíce mluvit do kamery, abychom s dětmi navázali oční kontakt.
Když ideální pozadí nemáme: vše stejné jako výše, jen skutečné pozadí nahradíme rozostřením (blur).
S nastavením obrazu v Zoomu si můžeme hrát dál. Když klikneme na „Video settings“, je tam například možnost přizpůsobit kameru horším světelným podmínkám („Adjust for low light“) nebo automatické centrování kamery („Auto-framing“). Zkusme si s nastavením pohrát, výsledky budou určitě stát za to.
Práce s chybou
Chyba v hodině není problém, ale informace — bez ní se nedozvíme, co žákům nesedí. Jak na ni zareagujeme, rozhoduje o tom, jestli se nám žák příště ozve, nebo radši zůstane potichu — a taky o tom, s jakou chutí se bude učit dál.
Co nechceme
Aby žák po chybné odpovědi zůstal se svým „špatně“ sám a příště se radši neozval.
Co chceme
Aby chyba byla vítaným materiálem k práci — pojmenujeme ji věcně, oceníme, co v úvaze fungovalo, a společně najdeme, kde se cesta rozešla; žák tak odchází s tím, že rozumí víc než před minutou.
Práce se žákem, který je napřed
Někdy máme štěstí a je možné žáka udržet při společné práci tím, že se účastní vysvětlování svého postupu nebo diskuse možností řešení. Pokud je ale napřed moc, nemůžeme z něj udělat otravného šprta, který pořád mluví a všechno ví. Pak je dobré připravit pro něj alespoň na část hodin „vedlejší kolej“, po které může jet svým tempem. Samostatná místnost by byla vhodná asi jen pro více žáků najednou, pro jednoho žáka je lepší dát mu nějaké úlohy navíc a zaměstnat ho nejobtížnějšími úlohami (které s ostatními nestihneme) nebo větším množstvím. Například tak, že v hodině dvakrát vyhlásíme samostatné řešení sady úloh s tím, že ti nejrychlejší stihnou vše a že nevadí, že všichni nestihnou všechno.
Co nechceme
Nadaný žák má vždy úlohu hotovou dřív než ostatní a při lekci čeká na ostatní tak často a tak dlouho, že se při výuce nudí.
Co chceme
Pro nadaného žáka máme připravené řešení, jak ho zaměstnat něčím, co by pro ostatní bylo příliš objemné nebo příliš náročné. Současně ale žáka neodstrkáváme — i jemu dáme zpětnou vazbu na to, jak mu úkoly šly, případně stručnou pomoc s tím, kde se zasekl.
Jak pracovat s výrazně slabším žákem, který nestíhá práci ve skupině?
Potřebujeme ošetřit především dvě věci: abychom nezničili žákovu motivaci a aby rodiče věděli, jaká je situace.
Rodiče
Měli by znát náš názor na to, jaké je srovnání žáka s ostatními. Nelze předjímat, co z toho má vyplynout — může to být odchod žáka z kurzu do nějaké individuální přípravy (to bývá pro žáka dobré), může to být smíření rodičů s tím, že přijímačky asi nedopadnou dobře, ale žák si je může zkusit (to bývá pro žáka moc dobře), může to být úplná rezignace na přijímačky (to bývá pro žáka taky dobře).
Dítě
Při společné práci potřebujeme zajistit, aby byl žák uchráněn před dojmem, že nikdy nic nestihne a nemá dobře. Potřebujeme vyhledávat situace, kdy něco dobře má, a nechat ho říct nahlas své řešení. A potřebujeme vytvářet dojem, že když má nyní naše práce tři úlohy, nevadí to, když někdo stihne jen tu první (i když ve skutečnosti chceme, aby všichni stihli alespoň dvě).
